§ 28 Použitelnost ustanovení občanského zákoníku pro kolektivní smlouvy

Komentář

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění

  • § 4, § 144a, § 346d a § 346e – použitelnost a nepoužitelnost ustanovení občanského zákoníku pro pracovněprávní vztahy

• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

  • § 545 až 557, § 574 až 588, § 1724 odst. 1, § 1728 odst. 2, § 1730, § 1731, § 1737, § 1740 – ustanovení o právních jednáních včetně uzavírání smluv

• Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, v platném znění

  • § 8 – postup při uzavírání kolektivních smluv

Komentář

 NahoruVztah k občanskému zákoníku

Zejména s ohledem na předepsaný postup kolektivního vyjednávání, zakotvený v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a s ohledem na zvláštní povahu kolektivní smlouvy je v ustanovení § 28 vyloučeno uplatnění dále vyjmenovaných ustanovení občanského zákoníku, týkajících se právního jednání a postupu uzavírání smluv.

Především je zakázáno nahrazovat kolektivní smlouvu jinou smlouvou, tj. například nepojmenovanou (tzv. inominátní) smlouvou podle § 1746 odst. 2 NOZ (dříve § 51 ObčZ).

Toto pravidlo souvisí s tím, že (obecně) v jiných případech je možné použití tohoto ustanovení občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy. Jeho využitím pro úpravu pracovních podmínek zaměstnanců v kolektivní smlouvě by ale docházelo k obcházení pravidel kolektivního vyjednávání, stanovených v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, jakož i dalších závazných pravidel uvedených v § 22 až 29 ZP.

Podle ustanovení § 28 ZP je dále vyloučena použitelnost ustanovení nového občanského zákoníku:

• o relativní neúčinnosti (§ 589 až 599 NOZ), dříve označené jako odporovatelnost (§ 42a ObčZ), jejíž použitelnost pro kolektivní smlouvu byla rovněž vyloučena;

• o odstoupení od smlouvy (§ 2001 až 2005 NOZ, dříve § 48 a § 49 ObčZ, jejichž použití bylo rovněž vyloučeno); jestliže by si smluvní strany sjednaly právo odstoupit od kolektivní smlouvy, šlo by o zdánlivé právní jednání, k němuž by se nepřihlíželo.

Jiná ustanovení občanského zákoníku jsou i pro kolektivní smlouvy použitelná, a to podpůrně, tj. subsidiárně na základě § 4 ZP, s výjimkou ustanovení NOZ, uvedených v § 144a a § 346d ZP. Vždy je však třeba zvažovat, zda by uplatnění určitého ustanovení občanského zákoníku neodporovalo základním zásadám pracovněprávních vztahů (§ 1a odst. 1 ZP) a právní úpravě obsažené v zákoníku práce, která jako zvláštní právní úprava má přednost před obecnou (tedy před občanským zákoníkem). Například pro kolektivní smlouvu jsou nepoužitelná ustanovení § 546 a § 559 nového občanského zákoníku o formě smluv, neboť její uzavření není možné jinak než písemně. Naopak, ustanovení § 555 až 557 NOZ o výkladu právních jednání je použitelné (viz však též zvláštní právní úprava v § 18 ZP).

Na rozdíl od postupu pro uzavírání smluv, upraveného v občanském zákoníku, nelze na návrh jedné smluvní strany na uzavření kolektivní smlouvy neodpovědět a nelze také odmítat o takovém návrhu vůbec jednat (ačkoliv u jiných smluv uzavíraných jak podle občanského zákoníku, tak i podle zákoníku práce s použitím příslušných ustanovení občanského zákoníku, to možné je). Specifika kolektivních smluv a tomu odpovídající postup kolektivního vyjednávání vychází z obecného veřejného zájmu, aby byly kolektivní smlouvy uzavírány. Ty vyjadřují sociální smír u zaměstnavatelů. Naopak, připuštění možnosti odmítnout kolektivně vyjednávat, ačkoliv jedna ze stran má na uzavření kolektivní smlouvy zájem, by vedlo k vzniku sociálního konfliktu, někdy i se širokými společenskými důsledky.

Kolektivní vyjednávání je podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, v platném znění (též ZKV) zahájeno předložením návrhu jednou smluvní stranou straně druhé. Adresát návrhu je podle odstavce 2 téhož paragrafu povinen na návrh bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 7 pracovních dnů, není-li dohodnuta jiná doba, písemně odpovědět a vyjádřit se k těm návrhům, které nepřijal.

 NahoruSpecifický postup při uzavírání kolektivní smlouvy

Návrh musí mít povahu představy obsahu (modelu textu) kolektivní smlouvy, jak by ji chtěl uzavřít navrhovatel. Nepostačuje například odeslat dopis ve znění: "Zahajujeme tímto kolektivní vyjednávání“. Podkladem kolektivního vyjednávání je návrh, který byl doručen druhé straně jako první, což má význam v případě, že oba účastníci téměř současně předkládají navzájem své návrhy. Adresát návrhu jej nikdy nemůže odmítnout jako celek. Musí se vyjádřit k jednotlivým navrženým ustanovením, s nimiž nesouhlasí nebo s nimiž souhlasí jen částečně. Požadavek zákona na vyjádření je nutné chápat tak, že je nezbytné uvést též alespoň stručné důvody pro neakceptování navrženého znění. Důvodem k tomu je potřeba, aby bylo možné dále jednat.

Zákon (§ 8 odst. 3 ZKV) smluvním stranám ukládá povinnost vzájemně spolu jednat a dokonce si poskytovat i další požadovanou součinnost (např. vyměňovat informace), pokud nebude v rozporu s jejich oprávněnými zájmy. Těmito pravidly, částečně odlišnými od postupu podle občanského zákoníku, zákon záměrně vytváří mechanismus, který má vést ke kompromisnímu řešení obsahu budoucí kolektivní smlouvy. To doplňují i pravidla o řešení kolektivních sporů o uzavření kolektivní smlouvy s pomocí státu, prostřednictvím řízení před zprostředkovatelem a rozhodcem (§ 11 až 14 ZKV). Přiměřené vztažení některých ustanovení NOZ, dále popsaných ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014, pak tomuto mechanismu napomáhá.