Dědění

Dědění

Ing. Vlasta Martišková

Popis operace:

Daňový režim dědictví přešel do zákona o daních z příjmů. U fyzických a právnických osob došlo k osvobození příjmu bez rozlišení na příbuzenský vztah k zůstaviteli z nabytí dědictví nebo odkazu.

Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný díl. Nabytí dědictví potvrzuje soud jen té osobě, jejíž dědické právo je prokázáno. Pozůstalost tvoří veškeré jmění zůstavitele k okamžiku jeho smrti, tedy jak aktiva, tak i dluhy. Výjimku však tvoří práva a povinnosti, které nejsou způsobilé přejít na právní nástupce. Toho, komu náleží dědické právo, označuje NOZ jako dědice a pozůstalost ve vztahu k takovému dědici je dědictvím. Z uvedeného je zřejmé, že dědictví je pojem užší než pozůstalost a představuje tu část pozůstalosti, která skutečně přechází na dědice.

Práva a povinnosti zůstavitele vzniklé do dne smrti přecházejí v civilní rovině na dědice. Práva a povinnosti, které vznikají v souvislosti s pozůstalostí v období mezi smrtí zůstavitele a dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o dědictví, vznikají přímo dědici.

Kdo je dědic

Ne všichni se mohou stát dědici. Člověk se může zříci dědického práva ještě před smrtí zůstavitele, a to smlouvou sepsanou u notáře. Dědic má právo po smrti zůstavitele také dědictví odmítnout, kdy jej musí odmítnout jako celek, nelze odmítnout jen jeho část. Dědic, který dědictví neodmítl, má ještě jednu možnost, jak nedědit, kdy se může svého dědictví vzdát ve prospěch jiného dědice, tohoto práva se vzdává i pro své potomky.

Zůstavitel má však možnost rozhodnout o svém majetku pro případ smrti sám na základě své svobodné vůle, a to buď formou závěti či dědickou smlouvou. Stěžejní rozdíl mezi těmito dědickými tituly je ten, že zatímco závěť je jednostranným projevem vůle zůstavitele, dědická smlouva je výsledkem projevu vůle dvou stran. V případě, že zůstavitel uzavře dědickou smlouvu, nemá možnost tuto svou vůli jednostranně zrušit a nahradit ji vůlí jinou tak, jak to může učinit v případě závěti. Naopak, lze ji zrušit jen po domluvě s druhou smluvní stranou. Dědická smlouva je tak nejsilnějším dědickým titulem a zůstavitel by měl před jejím uzavřením své úmysly pečlivě zvážit.

Vedle závěti a dědické smlouvy umožňuje NOZ zůstaviteli, aby pořídil pro případ smrti i takzvaným dovětkem. Tím může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit dědici nebo odkazovníku určité podmínky či příkaz. NOZ rovněž reaguje na situaci, kdy zůstavitel odkáže někomu výhradně jednotlivou věc (obraz, sbírku). Taková osoba nebude dědicem, ale pouze odkazovníkem a bude mít vůči dědicům pohledávku na vydání odkázané věci. Další možností je dědická nezpůsobilost – týká se toho, kdy dědic spáchal čin podobný úmyslnému trestnému činu nebo přímo úmyslný trestný čin proti zůstaviteli. Možností, jak zamezit osobě, aby se nestala dědicem je vydědění (neposkytl potřebnou pomoc v nouzi).

Dědické tituly

Přechod jmění na právního nástupce zůstavitele se děje na základě dědických titulů.

Dědic tak nabývá dědictví:

• na základě závěti – jedná se o jednostranný úkon zůstavitele, kterým přenechává svým majetek po smrti svým dědicům, tak jak určí,

• dědické smlouvy – nová možnost, jak uspořádat poměry po smrti; dědickou smlouvou nelze převést celou pozůstalost, ale pouze tři čtvrtiny, zbylá část je určitá ochrana zůstavitele, aby se mohl sám rozhodnout, komu zbylý majetek připadne,

• ze zákona.

Odkaz – je další možností, jak naložit se svým majetkem po smrti. Zůstavitel může odkázat např. jednotlivou věc (obraz, sbírku). Taková osoba nebude dědicem, ale pouze odkazovníkem a bude mít vůči dědicům pohledávku na vydání odkázané věci. Odkazem získává osoba, které byl majetek odkázán (odkazovník) pouze práva (majetek), nikoliv povinnosti (dluhy). Odkazovník není dědicem. Výhodou odkazu je zrychlení dědického řízení, odkazovník nevstupuje do dědického řízení. V porovnání s dědici neodpovídá za zůstavitelovy dluhy.

Stěžejní rozdíl mezi závětí a dědickou smlouvou je ten, že zatímco závěť je jednostranným projevem vůle zůstavitele, dědická smlouva je výsledkem projevu vůle dvou stran. V případě, že zůstavitel uzavře dědickou smlouvu, nemá možnost tuto svou vůli jednostranně zrušit a nahradit ji vůlí jinou tak, jak to může učinit v případě závěti. Naopak, lze ji zrušit jen po domluvě s druhou smluvní stranou. Dědická smlouva je tak nejsilnějším dědickým titulem a zůstavitel by měl před jejím uzavřením své úmysly pečlivě zvážit.

Nejčastějším je dědění ze zákona, pokud zůstavitel neučinil žádný krok k vyloučení této formy přechodu jmění. Dědická posloupnost pomáhá určit, kdo má ze zákona právo po zemřelém dědit.

Rozdělení do šesti dědických tříd:

První dědická třída – děti, manžel zůstavitele – o dědictví se rozdělí rovným dílem, pokud děti zemřely, dědí vnoučata zůstavitele.

Druhá dědická třída – nastupuje na řadu ve chvíli, kdy nedědí zůstavitelovy děti, dědí manžel a rodiče zůstavitele, a také osoby, které žily spolu se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí a zároveň o tuto domácnost pečovali (přítel, přítelkyně, jeho nevlastní děti). Manžel dědí nejméně polovinu pozůstalosti, ostatní rovným dílem.

Třetí dědická třída – vždy stejným dílem sourozenci zůstavitele (nežijí-li, tak jejich děti) a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti za splnění podmínek.

Čtvrtá dědická třída – dědí prarodiče zůstavitele.

Pátá dědická třída – dědí prarodiče rodičů zůstavitele, tedy jeho praprarodiče.

Šestá dědická třída – dědí děti dětí (vnoučata) sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, případně jejich děti.

Odúmrť – pokud se nenajdou dědici ve výše uvedených dědických třídách, potom je dědicem stát. Státu nemá právo dědictví odmítnout.

Pro účely správy daní se zavádí nový přístup k zůstaviteli (jde o právní fikci), kdy se právní skutečnosti posuzují tak, jako by zůstavitel žil do dne předcházejícího dni skončení řízení pozůstalosti. Přechod práv a povinností pro oblast správy daní je určen rozhodnutím soudu o dědictví. Na dědice přechází daňová povinnost, kdy získá dědic postavení daňového subjektu. Z pohledu správy daní tak zůstavitel svých práv a povinností pozbývá až dnem, který předchází dni skončení řízení o pozůstalosti. Daňová povinnost zůstavitele s ohledem na právní fikci…