Evidence pro účely daně z přidané hodnoty

2018.19.4

Evidence pro účely daně z přidané hodnoty

Ing. Jiří Vychopeň

Evidence pro účely daně z přidané hodnoty na jedné straně slouží plátci nebo osobě identifikované k dani jako podklad pro sestavení daňových přiznání, souhrnných hlášení a kontrolních hlášení, na druhé straně slouží správci daně ke kontrole a ověřování správnosti údajů vykázaných plátcem nebo osobou identifikovanou k dani v uvedených daňových tvrzeních. Pokud správci daně vzniknou pochybnosti o správnosti, pravdivosti a průkaznosti údajů uvedených v daňovém přiznání, v souhrnném hlášení nebo v kontrolním hlášení, pak za účelem odstranění těchto pochybností obvykle nejprve požaduje předložení evidence pro účely daně z přidané hodnoty za sledované období. Předložení evidence pro účely daně z přidané hodnoty je také obvyklé při zahájení daňové kontroly týkající se DPH.

Evidenci pro účely daně z přidané hodnoty, která je ze zákona povinná pro všechny plátce a osoby identifikované k dani, je třeba odlišit od záznamní povinnosti podle § 97 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, která může být za účelem správného zjištění a stanovení daně uložena konkrétnímu daňovému subjektu rozhodnutím správce daně (součástí tohoto rozhodnutí musí být přesné stanovení zaznamenávaných údajů, jejich členění a uspořádání, popřípadě návaznost na doklady, z nichž je záznam veden).

Obecná pravidla pro vedení evidence pro účely daně z přidané hodnoty jsou stanovena v § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále ZDPH).

Podle § 100 odst. 1 ZDPH jsou plátce nebo identifikovaná osoba povinni vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty veškeré údaje vztahující se k jejich daňovým povinnostem, a to v členění potřebném pro sestavení daňového přiznání, souhrnného hlášení nebo kontrolního hlášení.

Zákonem není stanovena forma vedení evidence pro účely daně z přidané hodnoty a obsahové vymezení této evidence slovy "veškeré údaje vztahující se k daňovým povinnostem plátce či identifikované osoby" je ve svém důsledku velmi nejednoznačné, což umožňuje různě široké výklady, neboť zákonem není vůbec stanoveno, jako údaje musí být uváděny v daňovém přiznání a v souhrnném hlášení (při sestavování těchto daňových tvrzení se plátci a identifikované osoby musí řídit pokyny finanční správy k vyplnění formulářů, ze kterých teprve vyplývá rozsah požadovaných údajů) a v případě kontrolního hlášení je teprve od 1. 1. 2018 v § 101d odst. 1 ZDPH vymezeno alespoň rámcově, jaké údaje je plátce povinen uvádět v kontrolním hlášení (celý rozsah požadovaných údajů pak i v tomto případě vyplývá až z pokynů finanční správy k vyplnění kontrolního hlášení).

Podle § 100 odst. 2 ZDPH je plátce povinen vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty u přijatých zdanitelných plnění, která použije pro uskutečňování plnění s nárokem na odpočet daně, také daňové identifikační číslo osoby, která uskutečňuje plnění, s výjimkou plnění, u nichž byly vystaveny zjednodušené daňové doklady.

Podle důvodové zprávy k návrhu tohoto ustanovení z roku 2012, je účelem povinného uvádění DIČ poskytovatelů zdanitelných plnění zvýšení efektivity kontroly uplatňovaných nároků na odpočet daně. Tato povinnost se nevztahuje na přijatá zdanitelná plnění, u kterých byl poskytovatelem vystaven zjednodušený daňový doklad (podle § 30 ZDPH lze daňový doklad vystavit jako zjednodušený daňový doklad, pokud celková částka za plnění na daňovém dokladu není vyšší než 10 000 Kč a nejedná se o plnění uvedená v § 30 odst. 2 ZDPH).

Podle § 100 odst. 3 ZDPH je plátce povinen vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty:

a) přehled uskutečněných plnění, která jsou osvobozena od daně nebo nejsou předmětem daně

Znamená to, že plátce musí v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty vést formou blíže nespecifikovaného přehledu i taková uskutečněná plnění, která se neuvádí v daňovém přiznání ani v kontrolním hlášení. Zatímco okruh plnění osvobozených od daně je ze zákona zřejmý (viz § 51 až 71g ZDPH), není ze zákona příliš jasný okruh plnění, která nejsou předmětem daně, jež musí být vedena v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty podle § 100 odst. 3 písm. a) ZDPH (ustanovení § 2a ZDPH, které upravuje vynětí z předmětu daně, se výslovně týká pouze pořízení zboží z jiného členského státu).

Z ustanovení § 2 ZDPH, který pro účely tohoto zákona vymezuje předmět daně, ale i z některých dalších ustanovení tohoto zákona (např. § 5, § 13 a § 14 ZDPH) vyplývá, že předmětem daně z přidané hodnoty není např.:

• dodání zboží s místem plnění mimo tuzemsko,

• poskytnutí služby s místem plnění mimo tuzemsko,

• vložení nepeněžitého vkladu ve hmotném nebo nehmotném majetku, pokud vkladatel při nabytí tohoto majetku neuplatnil u něj nebo u jeho části odpočet daně,

• vydání vypořádacího podílu na obchodní korporaci v nepeněžité formě ve hmotném nebo nehmotném majetku, pokud nebyl u tohoto majetku nebo u jeho části uplatněn odpočet daně,

• poskytnutí obchodního majetku bez úplaty, pokud nebyl u tohoto majetku nebo jeho části uplatněn odpočet daně,

• poskytnutí dárku v rámci ekonomické činnosti, pokud jeho pořizovací cena bez daně nepřesahuje 500 Kč,

• poskytnutí peněžního daru,

• úrok z prodlení,

• náhrada škody,

• činnosti, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti.

b) přehled obchodního majetku.

Podle ustanovení § 4 odst. 4 písm. c) ZDPH se obchodním majetkem pro účely tohoto zákona rozumí majetkové hodnoty, které slouží osobě povinné k dani a jsou touto osobou určeny k uskutečňování ekonomických činností.

Obchodní majetek pro účely daně z přidané hodnoty je nutno odlišit od obchodního majetku pro účely daní z příjmů, který je pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob vymezen v § 4 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (ZDP), a pro poplatníky daně z příjmů právnických osob je vymezen v § 20c uvedeného zákona.

Na rozdíl od obchodního majetku poplatníka podle zákona o daních z příjmů se v případě obchodního majetku pro účely daně z přidané hodnoty nemusí vždy jednat jen o vlastní majetek plátce, ale může jít i o najatý majetek, vypůjčený majetek nebo majetek užívaný na základě smlouvy o finančním leasingu. Rozhodující je pouze to, že jde o majetkovou hodnotu, která plátci slouží a je jím určena pro uskutečňování jeho ekonomických činností.

Obdobně jako je tomu u obchodního majetku pro účely daně z příjmů, je třeba i u obchodního majetku, který je veden v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty a je využíván pro ekonomickou činnost plátce jen zčásti, uvést (např. v %), v jaké části je majetek zařazen do obchodního majetku plátce.

 NahoruSkupina

V § 100 odst. 4 ZDPH je od 1. 7. 2017 stanoveno, že v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty vede člen skupiny odděleně plnění, která uskutečnil pro ostatní členy skupiny (do 30. 6. 2017 to bylo stanoveno v § 100 odst. 5 ZDPH). Podle § 5a ZDPH se skupina považuje za samostatnou osobu povinnou k dani (tj. za jednoho plátce) a z toho vyplývá, že plnění uskutečněná a přijatá mezi jednotlivými členy skupiny nejsou předmětem daně z přidané hodnoty.

Evidenci plnění uskutečněných a přijatých skupinou včetně přehledu obchodního majetku vede za skupinu její zastupující člen, kterým se podle § 5b odst. 1 ZDPH rozumí člen skupiny se sídlem v tuzemsku, který je oprávněn k jednání za skupinu (za plnění této povinnosti ale podle § 5b odst. 2 ZDPH odpovídají všichni členové skupiny společně a nerozdílně, a to i po jejím zrušení nebo po zániku jejich členství ve skupině, a to za období, ve kterém byli členy skupiny). Z toho vyplývá, že zatímco jednotliví řadoví členové skupiny jsou povinni vést pouze evidenci plnění, která uskutečnili pro jiné členy skupiny, zastupující člen skupiny je povinen vést dvojí evidenci pro účely daně z přidané…