Mysleli jste si, že... - Přehled judikatury trochu jinak

     Mnoho zaměstnanců, kteří při svém zaměstnání cestují, se domnívá, že cokoliv se jim stane na pracovní cestě, je automaticky pracovním úrazem, a jsou tak chráněni zákoníkem práce (náhradami s pracovním úrazem spojenými). Leč přání je tu často otcem myšlenky. Neplatí, že jakákoliv aktivita na pracovní cestě má souvislost s plněním pracovních úkolů a úraz, který se při ní stane, je úrazem pracovním. O to větší je pak „vystřízlivění“ zaměstnance, že od zaměstnavatele (pojišťovny, u které je zaměstnavatel pro tyto případy ze zákona pojištěn) nedostane vůbec nic.

     Příběh zaměstnance, kterého se týkal dále uvedený soudní spor, byl vcelku jednoduchý a v jeho kůži by se mohla ocitnout řada jiných jemu podobných. Byl vyslán svým zaměstnavatelem na zahraniční pracovní cestu, kde se měl účastnit odborné konference. Po příletu do místa konání odborné konference se ve večerních hodinách ubytoval v hotelu a poté kolem 22. hodiny navštívil konferenční centrum, kde se mělo od následujícího dne odborné setkání odehrávat, aby uhradil požadovaný poplatek. Na zpáteční cestě do hotelu, kde byl ubytován, byl zaměstnanec na nábřeží ve 23.35 hodin napaden místním občanem, který mu způsobil závažnou újmu na zdraví. Jen vzdáleně hamletovská otázka zněla: „Byl, či nebyl to pracovní úraz?“ Že se názory zaměstnance a zaměstnavatele lišily, asi nemusím připomínat.

     Při posuzování toho, co je výkonem práce na pracovní cestě, co má souvislost s tímto výkonem a kde žádná souvislost naopak neexistuje, musel dovolací soud celkovou dobu trvání pracovní cesty takříkajíc „kouskovat“. A mimo jiné dovodil, že cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se pracovní cesta koná (automobil, autobus, vlak, letadlo), je považována za cestu do zaměstnání, která končí nástupem do dopravního prostředku, popř. vstupem do nádražní nebo letištní budovy. Samotná cesta určeným dopravním prostředkem z obce bydliště zaměstnance do místa, které je cílem pracovní cesty, a zpět je považována za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, a tedy úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Jestliže se zaměstnanec v místě, kde bude vykonávat činnost, která je předmětem pracovní cesty, nejdříve ubytuje (např. v hotelu, v ubytovně zaměstnavatele či u příbuzných nebo přátel), končí tento nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení vstupem do místa ubytování. Následná cesta k vlastnímu pracovišti, která končí vstupem do budovy určené k plnění pracovních úkolů, a cesta zpět do místa ubytování je pak - bez ohledu na to, zda jde o tuzemskou, nebo zahraniční pracovní cestu - v praxi považována za cestu do zaměstnání a zpět.

     Asi už tušíte, jak to dopadlo. Cestu zaměstnance z konferenčního centra zpátky do hotelu vyhodnotil soud jako cestu ze zaměstnání. A protože dle ustanovení § 380 odst. 3 zákoníku práce pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět, žádných náhrad z tohoto titulu se zaměstnanec nedomohl.

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4834/2010)

     Je to pravidlo, které se musí dodržovat a které má své opodstatnění: práci střídá odpočinek. O odpočinku se zákoník práce zmiňuje zejména ve svých ustanoveních § 90 a § 92, a to jednak o nepřetržitém odpočinku mezi směnami, jednak o nepřetržitém odpočinku v týdnu. V návaznosti na to se na dodržení nepřetržitého odpočinku myslí též v zákoně o inspekci práce a orgány inspekce práce ukládají v této souvislosti nemalé pokuty za správní delikty na úseku pracovní doby.

     Ta pokuta činila v daném případě 20 000 Kč. Zaměstnavatel ani nerozporoval, že zákon porušil a zaměstnancům neposkytl dostatečný nepřetržitý odpočinek v týdnu. Bránil se ale tím, že tak učinil na přání a v zájmu svých zaměstnanců, kteří chtěli mít odpočinek kratší, aby ho pak mohli mít pro změnu delší. Argumentace zaměstnavatele byla tedy nesena v duchu „zaměstnanec, můj pán “. A doplněna poukazem na to, že je nutné posuzovat každý případ individuálně a zohlednit především druh vykonávané práce. Jeho zaměstnanci vykonávali práci prodavaček v prodejně potravin a podle názoru zaměstnavatele tento druh práce nevyžaduje od zaměstnanců, aby operovali s těžkými stroji či jinak manipulovali s nebezpečnými nástroji, kterými by v důsledku únavy sobě či třetím osobám mohli způsobit…