Odpovědnost zaměstnance za škodu včetně aktuální judikatury

     Stejně tak jako v běžných občanskoprávních vztazích může docházet ke vzniku škody, není ani vztah zaměstnance a zaměstnavatele výjimkou. Jelikož se však jedná o specifický vztah, který je předmětem zvláštní právní úpravy v zákoníku práce, je samozřejmě i otázka vzájemné odpovědnosti za škodu zvláštně upravena.

     Na rozdíl od úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je třeba si uvědomit, že odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je podle zákoníku práce vždy odpovědností za zavinění. To především znamená, že zaměstnavatel musí vždy prokázat zavinění zaměstnance v souvislosti s porušením jeho povinností. V případě odpovědnosti zaměstnavatele tomu tak není, zaměstnavatel dokonce v některých případech odpovídá za škodu, i když žádné povinnosti neporušil.

     Zákoník práce v této souvislosti rozlišuje, zda zaměstnanec porušil své povinnosti úmyslně či z nedbalosti. Právní teorie dále rozlišuje úmysl na úmysl přímý a nepřímý a nedbalost na vědomou a nevědomou. Vzhledem ke skutečnosti, že zákoník práce tyto druhy zavinění již dále nerozlišuje, postačí k zavinění zaměstnance pouze nedbalost nevědomá.

     Toto rozlišování je zejména důležité z pohledu případné limitace výše zaměstnancovy náhrady škody. Pokud byla škoda způsobena zaměstnancem z nedbalosti, je zaměstnanec odpovědný pouze do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného měsíčního výdělku. Pouze v případech, kdy zaměstnanec způsobil škodu úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek, je odpovědný za plnou výši škody, aniž by se v těchto případech uplatnila výše zmíněná limitace. Zaměstnanec vždy hradí skutečnou škodu v penězích (pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav). Otázce skutečné škody se věnuje Nejvyšší soud ČR v některých svých rozhodnutí

     Náhradu ušlého zisku vedle skutečné škody lze po zaměstnanci požadovat, pouze jedná-li se o škodu způsobenou úmyslně.

     Ohledně stanovení výše škody, kterou je zaměstnanec povinen nahradit, platí, že výši škody určuje vždy zaměstnavatel. Zaměstnavatel je povinen ji se zaměstnancem projednat a písemně mu ji oznámit do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá. Tato lhůta však není závazná (je pouze pořádková), jejím nedodržením nárok zaměstnavatele na náhradu škody vůči zaměstnanci nezaniká. Pokud je u zaměstnavatele ustavena odborová organizace, je zaměstnavatel povinen s ní projednat jakékoliv náhrady škody přesahující částku 1 000 Kč.

     Významným ustanovením zákoníku práce týkajícím se případných sporů zaměstnance a zaměstnavatele o výši náhrady škody je ustanovení § 264 zákoníku práce, které umožňuje, aby soud snížil výši náhrady škody z důvodů zvláštního zřetele hodných. Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační právo soudu, jehož smyslem je snížení výše náhrady škody takovým způsobem, aby soudem přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co lze v daném případě po zaměstnanci spravedlivě požadovat.

     Vedle obecných ustanovení zákoník práce upravuje následující druhy odpovědnosti zaměstnance za škodu:

• obecná odpovědnost,

• odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody,

• odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat,

• odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů.

     Zaměstnanec obecně odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímě souvislosti s ním. Zákoník práce touto definicí stanoví základní pojmové znaky vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu. Zaměstnanec bude odpovědný zaměstnavateli, pouze pokud odpovědnostní vztah bude vykazovat všechny tyto znaky (jakmile některý z těchto znaků chybí, nebude zaměstnanec za škodu odpovědný):

• vznik škody,

• porušení povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (zaměstnanec je však v souladu s § 261 odst. 3 ZP odpovědný i za škodu vzniklou úmyslným jednáním proti dobrým mravům),

• příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinností zaměstnancem,

  Nejvyšší soud ČR, 21 Cdo 931/2006 O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Jestliže bylo zjištěno, že zaměstnanci coby prodejci byl v průběhu předváděcí jízdy zákazníkem odcizen předváděný automobil, a tento zaměstnanec nerespektoval pokyn zaměstnavatele, aby předváděcí jízdy vozů, jejichž hodnota přesahuje určenou částku, neprováděl sám, ale v přítomnosti dalšího prodejce, je z hlediska zkoumání příčin vzniku škody zřejmé, že nebýt tohoto jednání zaměstnance, k odcizení vozu by nedošlo.

• zavinění zaměstnance (úmysl nebo nedbalost).

  Krajský soud Ústí nad Labem 10 Co 963/2005 Případ, kdy se nejedná o zavinění zaměstnance, uvádí Krajský soud v Ústí nad Labem: Ve skutečnosti, že zaměstnanec před započetím pracovní cesty se souhlasem zaměstnavatele parkuje s vozidlem, v němž je uložený náklad, v místě svého bydliště, kde posléze dojde k odcizení nákladu z tohoto vozidla, nelze spatřovat nedbalostní jednání, pro které by tento zaměstnanec měl svému zaměstnavateli nahradit vzniklou škodu. Sama okolnost, že zaměstnanec parkoval v prostoru sídliště, a obecná vědomost, že i na tomto místě může hypoteticky dojít ke krádeži vloupáním, nezakládá předpoklad pro závěr, že svou nedbalostí způsobil, že došlo ke vzniku škodné události (10 Co 963/2005).

  
  

  Nejvyšší soud ČR 21 Cdo 3177/2006 Naproti tomu se o zavinění zaměstnance bude jednat v případě, který projednával Nejvyšší soud ČR. Jednou ze základních povinností vyplývajících zaměstnanci z pracovněprávního vztahu je i povinnost chránit majetek zaměstnavatele před jeho ztrátou (odcizením). Porušením této povinnosti a příčinou vzniku škody, kterou je pak zaměstnanec povinen zaměstnavateli nahradit, může být rovněž situace, kdy zaměstnanec řádně nezabezpečí služební automobil, který mu byl svěřen k plnění pracovních úkolů a který je oprávněn po dohodě se zaměstnavatelem parkovat v místě svého bydliště, a tento automobil bude následně odcizen.

     Důležitým znakem odpovědnosti zaměstnance za škodu (tedy odpovědnosti v pracovněprávním vztahu) je skutečnost, že ke škodě musí dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Co má zákoník práce konkrétně na mysli pod tímto termínem, upravuje ve svých § 273 a 274. Plněním pracovních úkolů je tak zejména výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru či dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

     V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou zejména další úkony potřebné k výkonu práce, úkony během práce obvyklé nebo nutné předpočátkem práce nebo po jejím skončení úkony obvyklé v době přestávky v práci apod. Zákoník práce naopak výslovně stanoví, že takovými úkony nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.

     Zda ke škodě dojde při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním či nikoliv, je zásadní pro zodpovězení otázky, zda se bude na odpovědnostní vztah aplikovat zákoník práce nebo občanský zákoník. Toto zjištění bude mít také vliv na případný kázeňský postih zaměstnance ze strany zaměstnavatele. Jinými slovy, pokud zaměstnanec neporuší své povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nelze při náhradě škody postupovat dle zákoníku práce (v takovém případě se uplatní občanský zákoník) a dále pravděpodobně nebude možné z této situace vyvozovat žádné kázeňské postihy.